25.5. 2019 jsme se vydali za dobrodružství. Kdo? Malá partička romantiků z PS Tuláci Klatovy. A začalo to dobrodružně, dobrodružně pokračovalo a dobře skončilo.

Vydali jsme se vlakem, směrem neznámým, tedy alespoň z počátku. Po vystoupení v Pocinovicích dostávají děti pokyny. Letadlo mířící do zasněžených hor kanadské pustiny ztroskotalo. Skupina pokračuje podle popisu a mapky tam, kde můžeme přenocovat. Skupinu zkušeně dle popisu a mapy vedou Šťága a Byzon. Cestou hledáme rostliny známé i neznámé, takže taková malá poznávačka v praxi, naživo.  Nepoznáváme tedy v atlase květin podle toho, kde je „beruška“.  V kytkách docela boduje Šťága.

Cílem je jezírko u Pocinovic, místo romantické a já tedy doufám, že ta romantika zafunguje i na „náctileté“. Heslem večera je “Kde je Spůťa“. Skupina očekává ještě dalšího člena, ale ten nikde.

Staví se přístřešek pro batohy, ostatní se rozhodují spát pod hvězdami. Kluci ukazují, že umí zapálit oheň na jednu sirku. Spůťa furt nikde.  Chudák zatím bloumá nádražím, luští šifru, kam že se to má dostat a co se stalo, hledá nějakého průvodce, na mapě místo, kam se má dostat.  My si pečeme buřta, lovíme v hlavě staré táborové a jiné historky a najednou telefon. Podle pokynu Spůťa volá o pomoc, a tak se vydává záchranná skupina na cestu. Konečně se setkali, dočkali a jsme komplet.

Ráno dostávají děti instrukci o tom, že z trosek letadla se dochovalo něco potravin, které musí najít, uvařit si čaj z dostupných bylin. A lovíme kešku, v jezírku, po laně to nejde, jde to vodou…. Ale ta je táák studená, že Spůťa pro „zmrzlost“ nevidí a tak se musí do vln ponořit Willy.

Cestou z „kanadské pustiny“ do civilizace ještě plníme několik úkolů, nalézáme pramen „živépitné“, doplňujeme tekutiny, logujeme kešku, Spůťa vede skupinu dle popisu a mapy, Štága s Byzonem zase podle GPS.

Chvátáme, záchranné letadlo na nás čekat nebude. Ehm, tedy. Záchranné letadlo mělo být v hospodě, naše mise měla končit společným obědem, ale otevírací doba byla proti nám. A tak zase nezbývá, než pramen „živépitné“ doplnit, ze zachráněných zásob vyhrabáváme poslední tatranky a malé mlsky. Někdo loví i skývu suchého chleba. 

Čas, který jsme měli strávit v hospůdce, proodpočíváme na lavičce a následně na dětském hřišti, kde kluci blbnou na kolotoči. No vypadají jako po flašce zelené, jejich tváře jsou dost zelené.

Dobrodružství  končíme tím, že stopujeme vlak, ale fakt. Zastávka je na znamení, a tak máváme a máváme.

Celý dvoudeňáček korunuje neskonalé štěstí Willyho, protože v pátek ztracená zapomenutá vesta s logem naší PS neskončila někde u bezdomovců, ale čestně navrácená do pokladny na vlakáči. Hurá.

Bylo nám krásně. Oheň, noc pod hvězdami a vysokými stromy, klid, zpěv ptáků, sluníčko po deštivém týdnu…

Díky, byl na vás „spoleh“, a proto jsme si to mohli krásně užít.  

                                                              Aviča