Pátek:

Aviča se zase modlila: „Panebože, ať to všechno dobře dopadne.“ Alespoň měsíc předem se v naší klubovně (ale i v příbytcích vedoucích) povalovaly drátky, korálky, kleštičky, krabičky a všechny nezbytné nástroje k výrobě dárků do čertovského obchůdku. Aviču opět popadla panika, že nevyděláme dost na to, abychom mohli zaplatit jídlo na další rok naší adoptované sovce bubuk, koupit další slepice do Afriky, nebo snad i kozu. Tu bychom moc rádi.

Tu jí napadl nápad, který jsme zpočátku považovali za dobrý. Rozkaz zněl: „Začněte prodávat andělíčky ihned!“  Káča rozprodala téměř všechny naše pracně umotané andělíčky a nám jich na sobotní prodej zbylo 9 (z 50). Došli jsme k POZNÁNÍ, že nápad nebyl tak dobrý. Teď se musíme podívat PRAVDĚ do očí, PŘEKONAT únavu, požádat o POMOC všechny PŘÁTELE a místo romantické procházky noční PŘÍRODOU motáme a motáme. Na příští rok musíme uchovat v PAMĚTI, že tudy cesta nevede.

Sobota 13:30:

Po sále běhají čerti, poletují andělé, Mikuláš stále v civilu vyvěšuje informační tabule, čertice v obchodě aranžuje zboží. A přestože se pekelné brány měly otevírat až s úderem druhé hodiny, první nedočkavci už před ní pošlapovali. Inu, nezbývá než otevřít dřív a začít. Než jsme se stačili dvakrát otočit, byly čtyři hodiny, prodáno skoro všechno a nám nezbývalo než si oddychnout. A tak končíme stejně tak jako loni. „Panebože, nevím, jak vypadáš, kde bydlíš a jestli vůbec jsi, ale i tak ti děkuju za to, že to všechno vyšlo, že přišlo hodně lidí, že si Pionýři v Klatovech neudělali ostudu a dali o sobě vědět, že naše děti opět dokázaly, co dovedou a jak najednou umí být zodpovědní, že lidi spokojeně pobyli a spokojení odešli a že máme nejen na sovku bubuk, ale i na kozu, kterou pošleme do Afriky. Nebo budeme pomáhat jinde? O tom už rozhodnou děti.

PS: Je 8. 12. 0:56, sedíme na Zelené Lhotě, mladí a neklidní Tuláci už spí a my, staří a nadějní, už spřádáme plány na příští čertovskou školu.