Možná už jste slyšeli o rozrůstající se komunitě lidí, kteří si doma pečou vlastní kváskový chleba. V lednu jsem si řekla, že to prostě taky zkusím. Neskončilo to u jednoho chleba, ale rozrostlo se to v šílenství. Nakažlivé šílenství.

Postupně jsem nakazila maminu Aviču, pak to začal zkoušet i brácha Komboj. „Mít tak na táboře pec. To by byla paráda!“ zasnila jsem se nahlas na jedné táborové schůzi. A Aviča mi tiše přikyvovala. Jenže jak za 14 dní zvládnout postavit pec a přitom stihnout všechen program? Začaly jsme pátrat a přemýšlet, jak to udělat, případně jak to zapojit do programu. Když budou děti hlídat Petříčka Vydru, mohly by se starat i o kvásek, ne? No, péče o kvásek by zvládnout šla, ale proces pečení nám pořád unikal. Přemýšleli jsme nad kotlíkem, kamenem, kombinací kotlíku a kamenů. Až Aviča přišla se starým dobrým litinovým hrncem. „Dáme ho do uhlíků a to by bylo, aby to nevyšlo. Až se budou péct buřty, bude jich dost.“ V úterý jsem netrpělivě připravila kvásek a čekala ještě netrpělivěji na středeční večer. Chlebu se na sluníčko moc líbilo, kynul ukázkově. A ty naše nenažrané kobylky si pořád něco pekly. Pak ale přišel okamžik O. Prázdný hrnec putoval do uhlíků, aby se rozehřál. „No jo, jak ho ale vyndáme?“ Ještěže máme šikovné muže. Willy přinesl lopatu, nabral na ní hrnec a do hrnce putoval náš mazlík. Po 15 minutách první zkouška. Při sundávání poklice jsem žárem propálila rukavici. Chleba se zdál ze stran už upečený, ale pořád nezvonil. „Tak zapneme jen horní ohřev,“ vtipkovalo se kolem ohniště. To nebyl problém. Willy zasypal poklici uhlíky a po pěti minutách byl krasavec na světě. Z jedné strany sice trochu připálený, ale voňavý a křupavý. A jak byl dobrý! Druhý den jsme pokus museli zopakovat, protože na děti, které už tou dobou šly spát, nezbyl ani drobeček. 

 Chlebový závislák Majda