Když jsme byly poslední rok na táboře jako děti, nechtěly jsme se smířit s tím, že už by to pro nás mělo všechno skončit. A proto jsme měly neskutečnou radost, že si můžeme udělat školení na instruktora v Domažlicích. --> DĚKUJEME!

Školení se nám jak jinak než povedlo a tím jsme dostaly šanci pomáhat v oddílu Tuláčci. --> HURÁ!!!

Týdny plynuly a my jsme začaly vymýšlet program i na celou schůzku. První schůzka nesla název Zaposlouchej se jako nikdy, kde děti zapojovaly svou fantazii a podle ohlasů doufáme, že se jim i líbila. 

Při páteční schůzce, při rukodělkách nám bylo řečeno, že se máme účasnit Krajské rady Pionýra. Kromě chlebíčku jsme nevěděly, co od toho máme čekat. Když jsme dorazily, sedly jsme si  mezi ostatní a poslouchaly, co je na programu. Do toho se začala rozdávat ocenění, která dostaly členové naší skupiny. Ocenění se rozdávala i lidem pod 18 let --> kam jsme patřily my dvě.  Najednou oznámili naše jména a my si jen s udiveným výrazem ( překvapeným) šly pro ocenění - stužka hrdosti stříbrná, diplom a kytka. Měly jsme z toho ohromnou radost, což ale nebylo moc vidět.

A proč to vlastně píšeme? Protože bychom Vám všem chtěly moc a moc a moc PODĚKOVAT, protože to pro nás strašně moc znamená. Máme z toho skvělý pocit a už obě dvě sháníme rámeček, abychom si to mohly pověsit na zeď. 

Takže Vám ještě jednou mockrát děkujeme, je krásné vidět, že opravdu víme, kam patříme a to jsou NAVŽDY TULÁCI!!!

Kecky Lucka a Nikča