Pátek 4:00, zvoní budík. Čile vstávám, v klidu posnídám a naposledy kontroluji seznam sbalených věcí. Oblékám zimní oblečení, obouvám pohorky, házim bágl na záda a vyrážim do tmavé noci. Autobusem se přesouvám na vlakové nádraží.

5:08 odjíždím vlakem z Hradce Králové na Prahu, z Prahy do Českých Budějovic a odtud směr České Velenice na česko-rakouských hranicích. Cesta vlakem uběhla rychle, jak jsem dospával noc. Nejpohodlnější úsek cesty mě překvapivě čekal mezi Českými Budějovicemi a Českými Velenicemi v soupravě za 300 milonů z dotací EU. Považte, v osobáku najdete 230 V zásuvku na notebook, wifi, čisté záchody s nerezovou mísou a pohodlné sedačky pro jednotlivce.

10:52 vystupuji ve Vyšném, projdu vsí a dostávám se na červenou turistickou značku. Mám zde sraz s výpravou od Českých Velenic. Čekání krátím sklizní místních jablek, pár se jich bude na tři dny hodit, a návštěvou u sousedů, jelikož jsem asi 300 metrů od hranic. Vypadá to u nich podobně. Ve skutečnosti hranice nejsou, jenom my je v mysli vytváříme a kreslíme na papír.

Okolo 12:30 se setkáváme. Ani by nebylo potřeba mobilu. Samina je slyšet spolehlivě z dálky. Připojuji se ke Kombojovi, Hisorovi, Huronovi, Willymu a Zdendovi. Míříme příhraničím k přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck. Cesta lesem, mírně kopcovitá, utíká jedna radost.

V bývalé celnici je sušárna, jež láká nápisem „Poslední pivo v Čechách“. Neodoláme. Místní hostinský je, jak brzy poznáme, svérázný, přátelský chlapík. Osvěžujeme se iontovými a nervovou soustavu vzpružujícími nápoji. Obzvláště limetkový ionťák poutá pozornost. Žaludky plní domácí čerstvě pečené škvarkové placky, dle ostatních chvályhodné. Když přijde na přetřes místo dnešního bivaku, hostinský nám hbitě doporučuje plac u rybníka u hraničního kamene, kde je pod převisem ohniště, které vybudovali, jak řekl: „Takoví lidé jako vy,“ vida naší výstroj. Teplo uspává. Z vyhřáté občerstvovny se zvedá špatně, ale odcházíme vstříc ubývajícímu světlu. Venku se díváme na místní skanzen tvořený zbytky ostnatých drátů a signálky z dob, kdy se představy o hranicích zhmotněly. Histor nás ještě rozesmává poznámkou, že ještě neviděl hospodu, kde by záchody byly větší než výčep.

Na místo bivaku to netrvá dlouho. V očekávání malého kamene s údivem hledíme na několikametrový tyčící se skalní blok, který na hranicích vyrůstá ze země. Asi zde potkali Gandalf a Bilbo s trpaslíky zlobry na cestě za pokladem. Stany s přístřešky stavíme za stmívání. Rozděláváme oheň a čekáme, co šéfkuchař Histor vykouzlí ke společné večeři. V kotlíku nakonec končí cibule, česnek, mrkev a cuketa, okořeněné kmínem, dobromyslí, garam masalou a solí. Mírně necháme orestovat, zaléváme vodou a přisypáváme kuskus. Necháme deset minut pod pokličkou změknout, přidáme italský parmezán a moje část lahodné večeře je na světě. Ostatní si k tomu dopřávají ještě libové uzené. Vypadá to jako by bylo deset večer, ale je šest. Co dělat? Přece nepůjdeme spát? Oheň plápolá, krásně se odráží od stěny převisu. Poutavé světlo. Ti lidé kdysi věděli proč bydlet v jeskyních. Hovor se pravidelně snad každou půlhodinu stáčí k otázce spánku. Únava pracuje, ale argument, že z brzkého usnutí plyne brzké probuzení, nejspíš opět do tmy, vítězí. Hřeje nás oheň vnější i vnitřní, do obou podle potřeby přikládáme. Postupně se skupinka u ohně drobí. Odebírám se do přístřešku na rakouské straně, ostatní spí v Čechách o 20 metrů vedle. Proč nevyužít výhod Schengenu, když je EU nabízí.

Ráno v osm jsou všichni na nohou a snídají, i když z tepla spacáku se vylézá neochotně. Teplá voda a kandovaný zázvor udržují alespoň u mě pocity pohodlí. Každý má vlastní triky. Dobýváme vrchol hraniční skály, což je zároveň minilezecká ranní rozcvička. Vzrostlé stromy brání volnému rozhledu, ale na české straně prosvítá rybník v bezprostřední blízkosti a na rakouské straně příhraniční vesnice. Provádíme fotodokumentaci a Willy a Zdenda pobíhají kolem s GPSkou. Jsou na lovu kešky - úspěšném. Balíme ležení a kolem desáté odcházíme, abychom nerušili mladý pár hledající nejspíše také místní poklady. Navíc u pár set metrů vzdáleného dalšího rybníku nás čeká stejný proces. Cesta připomíná horskou dráhu – nahoru, dolů, nahoru – zábavní park jak vyšitý. Pod nohami se nám vine zánovní asfaltka. Na D1 by záviděli, ale tady to pěšího turistu spíš zarazí, než potěší. Prostředky z EU je potřeba čerpat, ale jejich využití by mělo být smysluplnější. V liduprázdné krajině poznamenané poválečným vysídlením a následujícím vytvořením pohraničního pásma narážíme na statek s ovcemi, kozami a koňmi. Willy odněkud z mysli vytahuje zprávu o pokusu o oživení původního divokého 12 metráků vážícího tura s dlouhými rohy, který by volně pobíhal v přírodě. Už tak by spoustě lidem tato túra připadala divoká, natož mít šancí na ní potkat takového tura. Potíme se cestou lesem do kopce. Je vlhko, sychravo, pravé podzimní počasí. Na křižovatce zastavujeme. Komboj vyráží prozkoumat blízký objekt vypadající jako bunkr. Zpátky se vrací s úlovkem. Je to cukrová řepa. Z bunkru se vyklubal sklad myslivců s potravou pro zvěř. Ochutnáváme. Největší radost z řepy máme já a Huron. Jaké potěšení využívat místních zdrojů. S Huronem se do ní s chutí pouštíme i za chůze. Zanedlouho přicházíme k vyhlídce s odpočívadlem u Vraního hnízda. Willy nám ukazuje Kraví a Kuní horu. V nízké oblačnosti, která je zakrývá, vypadají stejně, ale živě si ten výhled představujeme. Dáváme zde studený chod oběda.

Z asfaltu už nesejdeme. Procházíme vesnicí zvaná Dlouhá Stropnice, která se táhne v délce několika kilometrů údolím potoka Stropnice a dostává svému jménu. Na kopci nad ní plynule navazuje Horní Stropnice. K našemu potěšení je zde také otevřená sušárna. Po studeném chodu přichází teplý oběd a pro někoho tekutý chléb, kofola či malinovka, kafíčko, jak je libo. A Huronova delikatesa - černý čaj s mlékem. Komu by se chtělo zvedat! Ale světlo (šero) velí ještě kus ujít. Mimo toto zařízení zde stojí zajímavý kostel. Byl postaven původně v románském stylu, rozšířen v období gotiky, upraven v renesanci a doplněn v baroku. Všechny styly ladili dohromady. Jak jen to ti architekti dělali? Byli to mistři řemesla. Ze Stropnice pokračujeme ještě chvíli po asfaltu a pak s úlevou a povděkem kvitujeme odbočku vedoucí krásnou alejí. Ta nás dovede k tvrzi Cuknštejn od roku 2000 v soukromých rukou, které ji znovu zvelebují. Další keška je nalezena a my míříme k vodopádu v parku. Willy s Kombojem vzpomínají veselou příhodu se Skýnem. Šero už nám dýchá na paty. Projdeme park, míjíme Nové Hrady a za tmy hledáme bivak. Usedáme kolem ohně, večeříme studený chod a teplý čaj. Rozproudí se debata na téma politologie. Trochu z jiného soudku než Gumákovy semináře, ale je třeba se vzdělávat v různých oblastech. Čas odbíjí zvony z nedalekých Nových Hradů, jejichž zvuk se šíří krajinou.

Ze spacáku mě ráno vytáhne libozvučná hra zvonů. Nádherné probuzení! Zjišťujeme, že jsme to zalomili v blízkosti rybníka. Hráz lemují duby s úctyhodnou pamětí. K snídani dojídáme zbylé zásoby, mezi jinými i výborné sušenky z ovesných vloček a sušeného ovoce od Aviči. V poklidu se vydáváme na cestu, na které potkáváme čím dál více rybníků. Co jiného v jižních Čechách. Dostáváme se do lokalit zahrnutých do v rámci EU do sítě Natura 2000. Naučné panely nás informují, že zde přebývá vydra říční. Po dnešku si místní zoologové mohou poznamenat, že tudy migruje i vzácná Černá Vydra. Naše kroky pomalu spějí k cíli naší cesty, vlakové zastávce v obci Petříkov. Do odjezdu vlaku zbývá víc jak hodina a půl a my už jsme v obci. Cedule informující o sušárně vzdálené 200 m nám dává povzbuzení, že by to nemuselo vadit, pohled na hodinky ukazující kolem poledne však nadšení chladí. Přece jenom je neděle. I tak jdu s Huronem zkusit vzít za kliku. Zamčeno. Otevřeno až od pěti oznamujeme zbytku a je vidět mírné zklamání, i když očekávané. Ještě říkáme, že je škoda, že tam nebylo telefonní číslo na majitele. Když v tom jak na zavolanou, spíše však na myšlenou, k nám zatáčí auto. Když může vzduchem lítat signál mobilní sítě, proč ne i myšlenky!? Je potřeba vyvinout soustředěné úsilí a zacílit ke správnému přijímači. Síla myšlenek je veliká. Zvláště když je zesílena spoluprací více lidí. Na našich tvářích se rozlévá úsměv a tušení. Vystupuje hostinský a vida naše tváře, nás zve dál. Poté, co si k nám přisedne, se ukazuje. Že je to muž činu, milovník Novohradských hor, družný a hovorný vypravěč. Prohlížíme si se zájmem knihu o Novohradských horách a fotografickou kroniku z místních akcí. Jako bonus dostáváme nezištně talíř plný tvarohových buchet. Čas odjezdu se chýlí. Téměř nás zviklá, abychom odjezd posunuli. Jsme nalomení, protože takové místo se opouští nelehce. Nakonec vyrážíme včas. Ještě poslední foto celé naší party do místní kroniky. Histor dostává vizitku a my slibujeme, že se sem vrátíme i s posilami. Znovu usedáme do místní prvotřídní soupravy a uháníme do ČBudějovic. Zde se naše cesty dělí.

Jsem nesmírně rád, že jsem se zúčastnil. Hlava je po třech dnech na čerstvém vzduchu krásně vyčištěná, tělo příjemně unavené a duše potěšena setkáním s přáteli, spatřenými místy a jednoduchým způsobem bytí. Skoro až nesnesitelně lehkém.

Toulejte se proto krajinou i v takovýchto časech. Možná se i vám poštěstí spatřit Černou Vydru ve volné přírodě.

Ve jménu skupiny Tuláci Klatovy, Princ